Miroslav Singer:

ČESKÉ VEŘEJNÉ FINANCE JSOU FIT, ALE NEDOKÁŽEME TOHO VYUŽÍT

V Česku máme nejnižší nezaměstnanost ze všech hospodářsky vyspělých zemí světa, a to nás chrání před nepříznivými dopady ochlazování světové a evropské ekonomiky. Bývalý guvernér České národní banky Miroslav Singer v rozhovoru pro web Export.cz připomíná, že českou ekonomiku také chrání nízká zadluženost, která se v poměru k celkovému rozměru ekonomiky dále snižuje.

Miroslav Singer, dnes hlavní ekonom pojišťovny Generali CEE Holding, na druhé straně upozorňuje, že Češi tradičně nedokáží všech svých předností využít. „V Česku se dokážeme – pokud jde o fiskální politiku – výborně připravit na krizi. Dobře cvičíme, ale nejsme připraveni výsledku takového cvičení využít. To je pro mě dost frustrující.“

Bývalý guvernér centrální banky v rozhovoru vyvrací některé zažité mýty. Česko podle něj není žádnou montovnou a je otevřené pracovníkům ze zahraničí. Podobně jako další země střední a východní Evropy. Odmítá tvrzení, že Češi jsou hodně průmysloví, zatímco ostatní nové členské státy EU jsou převážně agrární ekonomiky. „Nejsou. Polsko je průmyslovější než Německo,“ řekl v rozhovoru Miroslav Singer.

Zatímco ze zahraničí včetně Německa loni přicházely zprávy o pomalejším hospodářském růstu nebo dokonce náznacích recese, česká ekonomika docela odolávala. Čím si to vysvětlujete?

Hezky to popsal ekonom Michal Skořepa, když české firmy přirovnal ke zmrzlináři. Takový kapacitně přetížený zmrzlinář dosud obsluhoval zákazníky, kteří stáli v hodinové frontě. A i když se v jeho městě ochladí ekonomika, pořád může mít třeba půlhodinové fronty. Ale v zásadě pořád pojede na hranici svých výrobních možností. Tohle se teď děje české ekonomice. Nezapomeňme, že máme nejnižší nezaměstnanost z celé OECD. Pokud by se míra nezaměstnanosti zvýšila ze 2,6 procenta na 3,6 procenta, pořád je to historicky mimořádně nízké číslo. Českého spotřebitele to nějak zvlášť nevyděsí. Pakliže ho nevyděsíme sami. Problém drtivé většiny firem není, kde sehnat zakázky, ale kde sehnat lidi.

Aby byl dopad na českou ekonomiku silnější, museli bychom se tedy potýkat s nějakými ještě mnohem výraznějšími vnějšími šoky. Ty vy ale příliš nepředpokládáte…

Světová ekonomika pořád roste, ale politika je dnes mnohem hůře předvídatelná. Nebýt problémů, které si v tuhle chvíli způsobují politici navzájem, svět by na tom v tuhle chvíli byl dramaticky líp. A to je bezprecedentní situace. Dříve jsme mluvili spíše o tom, že ekonomické krize zvyšují politickou nejistotu. Teď je to naopak – máme nejvyšší míru politických nejistot za celou existenci indexů, které se je snaží nějakým způsobem měřit. Politické nejistoty jsou vyšší než v době pádu banky Lehman Brothers, vyšší než za migrační krize, za krize eura, v době zvolení Donalda Trumpa nebo referenda o brexitu. Zdá se mi, že se kauzalita dnešního světa zcela otočila. A obchodní války jsou jenom malou částí celkových politických nejistot. Ty jsou dané napětím, tenzemi ve východní Asii, které často přehlížíme, protože je to daleko. A dalšími tenzemi kolem brexitu, vztahů v NATO, na Blízkém východě.

Chrání nás kromě nízké nezaměstnanosti také nízká zadluženost?

Máme v tomto ohledu úplně pohodovou výchozí pozici. Samozřejmě, že nás chrání. V případě potřeby můžeme teoreticky využít fiskální stimul, zvýšit rozpočtové výdaje. Ale fiskální stimul je v Česku nepopulární, vlády se do něj pouští jen málokdy. Je dobré být fyzicky fit a připravený na konflikt, ale pokud pak v tom konfliktu nejsem připravený svých předností využít, je mi to k ničemu.  V Česku se dokážeme – pokud jde o fiskální politiku – výborně připravit na krizi. Dobře cvičíme, ale nejsme připraveni výsledku takového cvičení využít. To je pro mě dost frustrující.

Vzhledem ke zkušenostem ze začátku této dekády, kdy vláda omezováním výdajů ještě více přiškrtila ekonomiku, se mohli mnozí poučit…

Nezdá se mi. Když sleduji naše rozpočtové debaty, nemám pocit, že by se jejich účastníci nějak poučili.

Měli bychom využít fiskální stimul už teď, v době ochlazování ekonomiky všude kolem nás?

Mohli bychom bez problémů využít fiskální stimul, kdyby došlo k velkému ochlazení naší ekonomiky. Tato situace ještě nenastala, o čemž svědčí právě skutečnost, že v tuto chvíli má Česko nejnižší nezaměstnanost ze všech zemí OECD. A zdejší ekonomika funguje na hraně svých produkčních možností. Vezměte si ale politickou debatu kolem letošního rozpočtu – levostředová vláda navrhovala rozpočtový deficit ve výši 40 miliard korun a komunisté trvali na tom, že má být o deset miliard nižší. Co lépe ilustruje naprostou šílenost rozpočtové debaty v Česku? Tento příklad občas používám v debatě s kolegy z jiných zemí, když se snažím vysvětlit, proč Česko neustále přichází s procyklickými fiskálními politikami. To není spojené jen s touto vládou. V ČNB jsme si dělali analýzu, která nám potvrdila, že fiskální politika tady nikdy nevyrovnávala výkyvy hospodářského cyklu.

Z vašeho pohledu je tedy důležitější celková úroveň zadlužení než výše rozpočtového deficitu?

Pro mě je skutečně nejdůležitější to, jak se vyvíjí zadlužení. V Česku nám klesá zadlužení státu, klesá výše dluhu v poměru k celkovém rozměru ekonomiky, a my se bavíme o tom, jestli by neměl být rozpočtový deficit nula. To je v rostoucí ekonomice naprosto bláznivé měřítko. Tipoval bych, že do výše deficitu zhruba na úrovni 100 miliard korun bude naše zadlužení v procentuálním vyjádření dále klesat. A my tady debatujeme, jestli má být deficit 40 nebo 30 miliard korun… To je z mého pohledu úplně nerelevantní debata.

Průmyslový střed Evropy

Poukazujete na významnou roli průmyslu v české ekonomice. Je podle vás dobře nebo špatně, že Česko má nejvyšší podíl průmyslu v Evropské unii?

To podle mě není relevantní otázka. Prostě to tak je. A mezi novými členskými zeměmi EU nejsme v tomto ohledu úplnou výjimkou. Stále vnímáme Německo jako průmyslovou velmoc, ale váhu průmyslu v ekonomice mají vyšší i v dalších zemích střední a východní Evropy. Je pravda, že jsme nejprůmyslovější stát Evropy. Podle některých statistik nás ještě překonává Irsko, ale to je dané jenom tím, že jde o daňový ráj, kam se přepisují průmyslové výroby, které se ve skutečnosti realizují někde jinde. Ve srovnání s dalšími zeměmi visegrádské čtyřky, Slovinskem nebo Rumunskem ale až tak odlišní nejsme. Občas vidím, když do Prahy přijíždějí kolegové z takzvané staré Evropy, že tohle vůbec nevědí. Říkají – vy Češi jste asi hodně průmysloví, ale zbytek střední a východní Evropy jsou takové agrární ekonomiky. Nejsou. Polsko je průmyslovější než Německo.

Záleží také na tom, do jaké míry jde o high-tech průmysl…

Ano, ale mluvím o statistikách, které měří takzvanou gross value added, hrubou přidanou hodnotu průmyslu. Tedy jeho přínos pro ekonomiku. To zdaleka není jenom o nějaké žhavé železné rudě. Jasně, nemusí to být ty nejtechničtější sektory jako v Německu. Ale jde o objektivní měření přidané hodnoty.

Zeptám se jinak. Zvyšuje vysoký podíl průmyslu odolnost vůči ekonomickým potížím? Během minulé hospodářské krize jsem se setkal s přesvědčením řady Britů, že na tom byli hůře než Němci, kterým vysoký podíl průmyslu pomáhal…

Významný podíl reálné ekonomiky v poměru k finančnímu sektoru je možné považovat za stabilizátor. To, že máme menší finanční sektor než stará Evropa, je v dobách krize dobře. Celá východní Evropa nedostala během krize ani penny ze západní Evropy, aby pomáhala svým bankám. Je dobré si to takhle explicitně říct. A tři země visegrádské čtyřky – kromě Maďarska – vůbec nepotřebovaly pomáhat svému finančnímu sektoru. To je úplně jiná zkušenost než ta, kterou má západní Evropa. V západní Evropě pomáhali bankéřům prakticky všude.

Když mluvíme o průmyslu, na prvním místě je to v Česku ten automobilový. Co říkáte obavám, že toto odvětví nakonec doplatí na přechod k novým technologiím, k elektromobilitě?

Záleží na tom, jak se toto odvětví dokáže přizpůsobit. Myslím ale, že především doplatíme na to, že v Evropě vítězí politický směr, který není pro průmysl příznivý. To je objektivní faktor. Nejde jenom o elektromobilitu, ale o platby za emise a další restrikce. Filozofie tohoto politického směru říká, že se ekologicky očistíme i za cenu omezování hospodářského růstu a toho, že nám bude průmysl kolabovat. Jiná věc je, že to politici takto explicitně nepřiznávají lidem, kteří jsou v průmyslu zaměstnaní. Autoprůmysl je jenom jednou ze součástí tohoto problému. Podle mě to povede k tomu, že bude narůstat napětí mezi novou a starou Evropou.

Absurdní řeči o montovnách

Loni jste v rozhovoru pro Lidové noviny mluvil o tom, že růst mezd by mohl být v Česku vyšší a že si Češi nedokáží říct o zvýšení platu. Na druhé straně si mnohé podniky stěžují na to, že jim přílišný růst mezd komplikuje život. Jak tohle vnímáte?

Růst mezd není primárně dán rozhodnutím podnikatelů, ale stavem trhu práce. V Česku máme nejnižší nezaměstnanost ze všech vyspělých zemí světa, takže se dá čekat, že tlak na růst mezd bude pokračovat. Ukazuje se ale, že pro podniky růst mezd až takovým problémem zjevně není, když mají tak vysokou zaměstnanost. Pokud přestanou zaměstnávat, mzdy neporostou. Naše ekonomika je v tuhle chvíli ve stavu, kdy to, že by stoupla nezaměstnanost nebo že by klesla snaha podniků najímat lidi, je fakt ta poslední starost, kterou bychom měli mít.

Je růst mezd pozitivním faktorem, který vede k automatizaci a modernizaci výroby?

K automatizaci určitě vede. Ale má to své limity. Od podnikatelů, kteří se zaměřují na technologie pro automatizaci, vím, že jsou vyprodaní na tři roky dopředu. A pro českou malou střední firmu není úplně jednoduché tyto technologie dovézt třeba ze Španělska nebo Itálie. Jsem ale přesvědčen, že celkově je automatizace v českém průmyslu na dost vysoké úrovni. Debata o zdejších montovnách je absurdní. Myslím, že také ubývá zastánců tohoto pohledu na český průmysl, kteří mluvili o samé nekvalifikované práci. Kvalifikační struktura tuzemských zaměstnanců se neuvěřitelně zkvalitnila. Od roku 2000 vzniklo 700 tisíc nových pracovních míst pro vysokoškoláky. A naopak počty zaměstnanců bez maturity a bez jakékoliv kvalifikace, poměrně dramaticky klesly.

Česko je otevřenou, na obchod orientovanou ekonomikou. Není ale příliš ochranářské, protekcionistické v tom, že nepřipouští větší příliv pracovníků ze zahraničí?

Není. Mám sice velké pochybnosti o fungování cizinecké policie, ale faktem je, že v naší ekonomice zcela legálně působí neuvěřitelné množství zaměstnanců, kteří přišli z jiných zemí. Je to nejméně půl milionu lidí z bývalého Sovětského svazu, Slovenska, Balkánu, Vietnamu… Vietnamci na začátku devadesátých let neuposlechli laskavé výzvy politického vedení jejich původní vlasti a rozhodli se, že radši zůstanou v tom prohnilém kapitalismu. Dnes jde o integrovanou část české společnosti, což je skvělé. A ve srovnání s dalšími zeměmi střední a východní Evropy nejsme ani v tomto ohledu sami.

Před časem jste zasvěceně mluvil o ukrajinských pracovnících v Polsku…

Podle některých statistik z posledních let Polsko poskytlo více povolení k trvalému pobytu než Německo. Rozdíl je pouze v tom, že v polském případě jde především o pracovníky z bývalých zemí Sovětského svazu. Ekonomiky nových zemí EU do sebe prostě tu zaměstnanost nasávají.

Co si myslíte o pasti středního příjmu v Česku? Tedy o tom, že by rychlý růst mezd byl vnímán jako určitá ztráta konkurenční schopnosti země a že je těžké se přes tuto bariéru dostat?

To se bavíme o dalších faktorech, které nemají nic moc společného se situací na trhu práce. My čeští voliči jsme například strašlivě neochotní digitalizovat stát. Když se o tom začne vážně mluvit, začneme psát o Orwellovi. Český volič chce sám mít vlastní chytrý mobil a chce využívat různé technické novinky, ale jakmile by měl mít stát propojené informace, zachvátí nás panika, protože se obáváme, že budou zneužity vůči nám. Pak čekáme třeba čtyřicet minut na poště a neuvědomujeme si, že digitalizace by nám přinesla nejen velkou úsporu času, ale v širším měřítku také vyšší produktivitu práce a růst mezd. Ale jsou to naše preference, které v demokracii určuje většina voličů. Možná se proto nedostaneme na vyšší životní úroveň. Na druhé straně platí, že i ta současná životní úroveň je velmi slušná.

JAN ŽIŽKA

Další část rozhovoru s Miroslavem Singerem vyjde v příštím čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie.