JIŘÍ F. POTUŽNÍK: ČESKÝ PAVILON NA EXPO V DUBAJI NENÍ MOŽNÉ MINOUT

Všichni vědí, jak vypadá eiffelovka, která je dodnes jedním ze symbolů světových výstav EXPO. „Denně tam mají narváno,“ říká Jiří František Potužník, generální komisař české účasti na světové výstavě EXPO v Dubaji. Více než 150letá historie výstav EXPO podle něj nekončí. Naopak – lidé jsou dnes přesyceni virtuálním světem a chtějí se na realitu podívat zblízka. EXPO v Dubaji začíná 1.října a potrvá půl roku.

Asi se setkáváte s názorem, že význam světových výstav vzhledem k rozvoji informačních technologií, elektroniky a videopřenosů není takový jako dřív. Pandemie komunikaci na dálku ještě posílila. Jak to vnímáte vy?

Ve dvou polohách – řekněme filozofické a praktické. Začnu tou praktickou. Dnes skutečně nemáte problém vidět v reálném čase, co se kde po světě odehrává. Na druhou stranu právě to, že řadu věcí vnímáte do značné míry přes obrazovky, vás poňouká, abyste se šel zblízka podívat na realitu. Myslím, že už dochází k reakci na přesycenost sociálními sítěmi, virtuálním světem, různými technologiemi a podobně. Lidé se začínají vracet od softwaru k hardwaru. Chtějí si na něco šáhnout, u něčeho být.

Myslíte si, že tahle reakce lidí může být do budoucna ještě silnější?

Ano. Už to vidíme na zájmu o galerie nebo divadla. A teď k té filozofické rovině – základní otázce, jestli má EXPO stále smysl. Pokud se každých pět let najde několik zemí, které soupeří o to, aby mohly EXPO pořádat, pokud se každých pět let zástupci desítek či dokonce už stovek zemí vydají do cizích končin stavět pavilony, instalovat tam exponáty, technologie a pokud přijíždějí desítky milionů lidí, aby se na tu výstavu podívali, je tím tato otázka zodpovězena. Smysl to má.

Takže se neobáváte, že by více než 150letá historie světových výstav mohla skončit?

Určitě ne. Všichni vědí, jak vypadá eiffelovka. Denně tam mají narváno, pokud není uzavřena kvůli koronavirovým opatřením.

I když organizátoři světové výstavy v roce 1889 si původně mysleli, že ji v Paříži nenechají…

Počítalo se s tím, že bude demontovaná. Podobně jako Atomium v Bruselu po výstavě EXPO v roce 1958.

PRŮMYSL I UMĚNÍ

Světové výstavy od samého počátku sloužily k prezentaci průmyslu, technologických novinek…

A současného nebo vizionářského umění. To tam také vždy patřilo. Ale technologie hrály prim.

Kulturní rozměr časem posiloval?

V tom sehrály významnou roli dva faktory. Tím prvním je um a variace nových forem umění od nástupu modernismu na počátku minulého století. Tím druhým určité vyprazdňování soutěží v technických oblastech, což vedlo k tomu, že se postupně přestaly udílet ceny Grand Prix za technologie. Československo získalo v roce 1958 v Bruselu nejenom známou zlatou hvězdu, ale i desítky dalších cen Grand Prix v různých oblastech. Naši tvůrci a inovátoři dostávali na minulých výstavách ceny Grand Prix za dřevěné loutky, mikroskopy i filmy. Stačí připomenout film Karla Zemana Vynález zkázy. Tohle zmizelo. Dnešní doba je tak rychlá, že nikdo nechce čekat s něčím novým na EXPO. Mnohé země navíc v minulosti nebyly spokojeny s tím, že hrají roli jakéhosi skanzenu – zaměřovaly se na historické i kulturní expozice a už neměly kapacitu, aby se zapojily do vědeckotechnických soutěží. Mně je bližší ta původní koncepce. Už v Miláně jsem se snažil náš pavilon postavit tak, aby byl sám o sobě inovativní a zajímavý. Naše exponáty, byť se jednalo o umělecká díla, zároveň symbolizovaly inovace a technologický pokrok.

Sází dnes Česká republika na technologie a inovace víc než jiné země?

Moje koncepce, která vyhrála ve výběrovém řízení, jednoznačně stojí na technologiích. Celý pavilon je prostor pro zařízení, které vyrábí vodu ze vzduchu. A představujeme i další inovace. Ukazujeme umělecká díla, která mají i určitá technologická „nej“. Vlastimil Beránek – žák Stanislava Libenského, sklářské ikony minulých světových výstav – bude v Dubaji prezentovat největší leštěnou plastiku z olovnatého křišťálu na světě. Kombinace umění, vědy a inovací nám vyšla už v Miláně, kde jsme dostali bronzovou medaili za architekturu a inovace v jednom balíku v kategorii všech původních pavilónů do 2 tisíc metrů čtverečních. V Dubaji jdeme ještě dál – technologie je součástí samotného pavilonu, není tam jenom vystavená. Zavlažování zahrady a velkou část energetické spotřeby pavilonu zajišťuje technologie S.A.W.E.R. Univerzitního centra energeticky efektivních budov ČVUT.

EXPORTNÍ POTENCIÁL

Československo se poprvé zúčastnilo světové výstavy v Riu de Janeiro zhruba před sto lety, v roce 1922. Zaměřilo se především na prezentaci toho, co vše může mladý stát do světa vyvážet. Vidíte v tom paralelu s vaší koncepcí?

Jednoznačně. S oblibou připomínám, že už velká rakousko-uherská výstava v roce 1791 v Praze, která byla z dnešního pohledu mezinárodní, předběhla o víc než půlstoletí první světovou výstavu v Londýně. S velkou pompou na ní navázala pražská zemská výstava o sto let později, v roce 1891. Ta nakonec nebyla mezinárodní, protože Rakousko-Uhersko nechtělo dát průchod ambicím českého národa na samostatnost. Tuto výstavu ale navštívila císařská rodina, která na ní strávila spoustu času a nakoupila řadu věcí. Byla to výstava řemesel a nových technologií, podstatnou část financoval František Křižík. Její pořádání bylo otázkou národní hrdosti, ale zároveň umožnila ryzí product placement – včetně prezentace slavné Křižíkovy tramvaje na Letné. Myslím, že marketing českých inovací by měl být spojen s českým průmyslem. Proto v Dubaji představujeme výsledky třeba i základního výzkumu, které už ale mají blízko k aplikacím. Jsou to energetické technologie, nanotechnologie, IT nebo robotika. Snažíme se ukázat, že Češi v těchto oborech patří k nejlepším na světě. S tím je spojen také proexportní akcent, na tom vše stojí.

Osobně jste se zúčastnil výstav v Šanghaji, Miláně a nyní Dubaji. Šanghaj je hospodářskou metropolí nastupující globální ekonomiky, Milán centrem tradiční průmyslové oblasti, zatímco s Dubají si tradiční průmysl příliš nespojujeme. Jak byste popsal cestu od Šanghaje k Dubaji vy?

Přípravy světových výstav jsou tradičně spojeny s rozvojem infrastruktury daného regionu. Někdy se investice do tohoto rozvoje vrátily poměrně rychle, někdy to trvalo déle. Organizátoři výstavy EXPO v Šanghaji uváděli, že přijde 70 milionů návštěvníků a když to vypadalo, že nepřijdou, postarali se o to, aby přece jen přišli. Někteří opustili své rodné vísky poprvé a možná naposledy v životě. Nicméně 70 milionů lidí nakonec přišlo. Výstava se uskutečnila v podstatě v centru města a dlouho se řešilo, co s výstavištěm dál. V Miláně se postavila nová linka metra, město expanduje směrem na sever a bylo od počátku jasné, že oblast výstaviště obsadí univerzita, komerční firmy a část bude využita pro bytovou zástavbu. Výstaviště ve Spojených arabských emirátech je zase součástí projektu, který by postupně, různými aglomeracemi a většími komplexy měl spojit pobřeží mezi městy Dubaj a Abú Dhabí. Odlišná od předchozích výstav je velkorysost rozpočtu. Nestaví se sice na zelené louce, ale na žlutém písku uprostřed pouště. A organizátoři chtějí podstatnou část pavilónů udržet i po světové výstavě na dalších pět let.

Platí to i pro český pavilon?

Už v Miláně jsme se rozhodli, že nebudeme pavilon kupovat. I nyní v Dubaji si ho pronajímáme. Zbývá tedy dořešit otázku, zda a za jakých okolností by ho bylo možné využívat i po světové výstavě. Ze strany soukromého sektoru o to zájem je, ze strany ministerstev o to zájem není, protože na jeho provoz nemají kapacitu.

Jak se od Šanghaje vyvíjela koncepce české účasti?

V Šanghaji jsem ještě nebyl komisař, měl jsem na starosti komunikaci. A zdálo se mi, že by některé věci šly dělat jinak. S tím jsem se přihlásil do výběrového řízení na Milán, které jsem vyhrál. Jsem přesvědčen, že pokud se stát rozhodne zúčastnit světové výstavy, měl by především připravit důstojný prostor pro podnikatele. To podle mě platí obecně – stát by měl vytvářet důstojný prostor pro život, podnikání nebo vzdělávání. V případě EXPO by měl stát investovat jen nezbytné minimum, zbytek může dofinancovat soukromý sektor, firmy, ale také instituce, vědecké ústavy, pokud dojdou k závěru, že daná výstava, její téma a region, ve kterém se koná, jsou pro ně zajímavé. Náš podnikatelský a vývojový sektor na to má – jak inovačně, tak investičně. Když stát rozděluje peníze, roste riziko, že se na EXPO přilepí společnosti, které ve skutečnosti nejsou konkurenceschopné, ale vidí v pomoci státu záchranou pomocnou ruku. Obecně je v pořádku, když stát takto pomáhá, ale ne na světových výstavách. Stát nemá říkat – na EXPO pojede tahle firma a my jí to zaplatíme.

Jaký bude v Dubaji poměr mezi státními a soukromými financemi?

My jsme od státu dostali 130 milionů korun. Kvůli odložení výstavy vláda navýšila rozpočet o 25 milionů, protože potřebujeme o rok déle platit nejen pronájem pavilonu, ale také naše subdodavatele, kancelář. Přímo ze státní pokladny tak dostáváme 155 milionů korun. Dalších 70 milionů korun jsme ušetřili v Šanghaji a Miláně. Soukromý sektor má vůči nám momentálně závazky za cirka 100 milionů korun. V tom jsou započteny investice do jejich expozic, které si po výstavě odvezou, do nákupu našich marketingových služeb nebo pronájmu výstavního prostoru, ale také barterové dodávky. Uvedu příklad – čeští výrobci nám přivezou do pavilonu světla, my je instalujeme a pak je prezentujeme. Výrazně šetříme na tom, že bychom na půl roku kupovali něco, co se pak vyhodí.

Je podobně jako v Miláně klíčové i to, že český pavilon by měl být místem odpočinku, které si lidé užijí?

Ano. Pokusil jsem se zopakovat i další naši přednost z Milána, kterou je výhodné umístění pavilonu.  V Dubaji jsme úplně první pavilon zóny s názvem Sustainability, udržitelnost. Nikdo nás nemůže minout. Každý, kdo na EXPO vstoupí touto zónou nebo tady bude vycházet, musí kolem našeho pavilonu projít. U brány do této zóny je největší parkoviště a myslím, že většina lidí přijede na EXPO autem, nikoliv metrem. Když pak lidé z výstaviště odcházejí, jsou unavení a přemýšlí, kde si dají poslední kafe nebo pivo. Doufám, že to bude český pavilon. A je tu ještě jeden důvod pro takové umístění našeho pavilonu. Většina ostatních pavilonů je vidět jenom z čela. Pouze ty, co jsou na krajích, jsou vidět i z boku a můžou pracovat s prostorem kolem sebe. To byla ambice, kterou mi trošičku pokazila stavba infostánku, který původně vedle být neměl, ale organizátoři ho potřebují – i vzhledem k tomu, že bude zaměřený také na informace o koronavirových opatřeních.

EXPO NENÍ OLYMPIÁDA

Nadcházející výstava v Dubaji bude hodně specifická – už proto, že se koná ještě pořád v době covidu. Jak ji to ovlivní? Nedávno jsme sledovali olympiádu, kde diváci vůbec nebyli. To by v případě EXPO nešlo.

Samozřejmě, že ne. Už takhle to bylo pro sportovce, novináře i řadu lidí, kteří se zapojili do organizace a realizace olympijských her, velmi složité. Nakonec to všichni nějak zvládli. V případě olympiády ale platí, že její návštěvnost je vždy výrazně nižší oproti počtu lidí, kteří ji sledují u televizních obrazovek. Nevím o jediném zájemci, který by se chtěl koukat na celou výstavu EXPO prostřednictvím obrazovky. Virtuální prohlídka jednoho pavilonu nebo ptačí perspektiva výstaviště – to samozřejmě zajímavé je. Ale koncept půlroční výstavy počítá s tím, že pavilony, restaurace i obchody zaplaví lidé.

Pociťujete pořád nejistotu, zda a do jaké míry se podaří EXPO v Dubaji realizovat?

Budu upřímný. Vzhledem ke geopolitické situaci a k tomu, že se jedná o první světovou výstavu v arabském světě, jsem už před pandemií koronaviru vnímal rizika, že by EXPO v Dubaji mohlo být nějakým způsobem omezené a komplikovanější než minulé světové výstavy. Na druhé straně jsme byli svědky velmi pozitivních kroků, které souvisí s navázáním diplomatických styků Spojených arabských emirátů a Státu Izrael.

V tomhle smyslu tedy ještě EXPO může sehrát významnou roli?

Myslím, že už sehrává. A byl to také jeden z důvodů, proč se Dubaj rozhodla EXPO uspořádat. Z mého pohledu to je obrovská odvaha. Odvážné je nejenom dělat takzvaně hardwarovou výstavu v megasoftwarové době, ale také investovat do organizace výstavy desítky miliard dolarů v době, kdy se stále řeší, do jaké míry je celý region bezpečný. Víme, že Dubaj je velmi bezpečná země, otevřená vůči jiným kulturám. Na adresu Spojených arabských emirátů ale padala ze strany některých militantních islamistických skupin kritická až zastrašující slova. Extremisté považují světovou výstavu za další expanzi západní komerční spotřebitelské kultury.

Pokud se nepletu všeobecná světová výstava se uskuteční poprvé nejen v arabské zemi, ale také – šířeji vzato – v muslimské zemi. Kazachstán před čtyřmi lety pořádal specializovanou výstavu EXPO…

Ano. Je to důležité, protože musíte myslet na kulturní atributy a vyvarovat se nepochopení. Určité symboly, barvy či znaky můžou působit invazivně nebo nezdvořile. Máme poradce, kteří se vyjadřují k tomu či onomu grafickému ztvárnění a dalším záležitostem. S vědomím, že se jedná o region, který je specifický kulturou, jazykem i náboženstvím.

Nejistotu teď posiluje nekončící pandemie…

Jsem přesvědčen, že se výstava otevře. Musíme ale myslet na všechny scénáře, už kvůli našim partnerům. To znamená i na scénář, že denně nepřijde 120 tisíc lidí, jak očekávají organizátoři, ale méně.

Jak pandemie ovlivní českou účast na EXPO?

Českou expozici to ovlivní minimálně. Nedělá nám problém respektovat pravidla vyžadovaná organizátory. Máme středně velký pavilon, v němž procházíte expozicí a můžete v něm strávit více či méně času. Nemáme tam ale žádné programy, které by vás nutili být na jednom místě delší dobu. To vyplývá z dobré zkušenosti, kterou jsme udělali už na minulé výstavě v Miláně. Expozici tvoří primárně exponáty, na které se koukáte. Můžete je nějak interaktivně ovládat, ale zabývali jsme se tím, aby byly co nejméně dotykové, protože pak by se na ně vztahovala přísná hygienická opatření. Na rozdíl od jiných pavilonů nemáme expozici postavenou na virtuální realitě, na brýlích, a obecně na věcech, které bude nyní velmi složité uhlídat a ošetřit. Máme sice exponáty jako Lázně Darkov, kde nabízíme i určitou ukázku péče. Ale není tam žádná uzavřená kapsle s nějakým filmem, kde by bylo větší riziko nákazy, které by vás odrazovalo. A chceme využívat technologie, které budou přefiltrovávat vzduch v pavilonu tak, aby byl zcela koronaprostý a bakterií prostý.

Některé české firmy se během pandemie rozhodly, že se výstavy EXPO nezúčastní. Nahradili jste je?

Pár firem se tak rozhodlo a opravdu jsme je nahradili. Některé snadno, jiné jsme nahrazovali těžce. Když vám odejde půl roku před světovou výstavou firma, která má zrovna instalovat velký, stálý a poměrně významný exponát, máte pouze několik týdnů na to, abyste našel náhradníka, a přitom nemusel měnit koncepci. My jsme totiž s architekty nevyplnili prostor způsobem – tady máš metr čtvereční, tak tam něco postav. Cesta pavilonem má svůj příběh. Podle povah jednotlivých exponátů jsme se snažili ovlivnit podobu a umístění těch ostatních, aby na sebe navazovaly. Když vám najednou významný exponát vybouchne, říkáte si – to je špatné, já tam snad půjdu sám se sirkami a budu dělat nějakou show. Ale najdete firmu, která už jeden významný exponát zainvestovala a rozhodla se, že připraví ještě jeden. Během velmi krátké doby ho navrhne, zafinancuje a vyrobí. Když zjistíte, že v Česku máme takové firmy – v tomto případě Fenix Group, které přitom nevidíte na velkých billboardech a nejsou napojené na státní zakázky, je to po předchozí depresi kýžená vzpruha. Taková psychická vzpruha je možná důležitější než ta investiční. Protože dopady uzávěr a ekonomických omezení na naše partnery byly fakt děsivé.

JAN ŽIŽKA

Další část rozhovoru s Jiřím F. Potužníkem vyjde v příštím čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie. Hlavním tématem čísla bude EXPO v Dubaji.