PODNIKATEL DALIBOR DĚDEK: ZŘIZUJEME V JABLONCI VODÍKOVÉ HOSPODÁŘSTVÍ

Podnikatel Dalibor Dědek očekává vystřízlivění z nadšení pro bateriové elektromobily. Řešením je podle něj do budoucna vodík. Skupina Jablotron, kterou spoluzakládal a dlouho řídil jako její nejvyšší šéf, začala do vodíkových technologií investovat zhruba před pěti lety. Jak řekl Dalibor Dědek v rozhovoru pro Export.cz v jabloneckém sídle firmy, mnozí tehdy nad vodíkovými technologiemi ohrnovali nos. „Dnes už jim je jasné, že tyto technologie opravdu mají budoucnost,“ dodává podnikatel, který je stále většinovým majitelem Jablotronu a podporuje Nadační fond Neuron.

Před pěti lety jste podpořil výzkum Vladimíra Matolína z Matematicko-fyzikální fakulty UK, který už získal patent na úsporný katalyzátor pro vodíkové palivové články. Co vás k investicím do vodíkových technologií vedlo?

Dlouhodobě se snažíme využít finanční prostředky, které naše skupina Jablotron generuje, i někde jinde. A kromě dobročinných aktivit se koukáme také na moderní technologie. Vždy se nám vyplácelo sledovat, co by mohlo přijít v budoucnu. Motivovali jsme naše vývojáře, aby nebyli příliš svázáni generickým, přesně zadaným vývojem a měli i volné pole působnosti. Vznikla tak řada nových projektů, které někdy skončily v šuplíku, ale jindy je bylo možné využít v úplně jiné oblasti. Příkladem je třeba baby monitor na monitorování dechu kojenců. K vodíku jsme se dostali právě díky tomu, že jsme zaregistrovali patent profesora Matolína. Jsem přesvědčen, že vodík má velkou perspektivu, a to například i v dopravě. Hlasitě bubnovaný přechod na bateriovou elektromobilitu považuji za nesmysl. Očekávám postupné vystřízlivění. Myslím, že správným řešením je vodík.

Zaznamenal jsem vaše slova o tom, že trh není úplně spravedlivý a že záleží na tom, co se podaří zákazníkům prodat nebo přímo vnutit. Netýká se to právě i bateriových elektromobilů?

Vidím to jinak. Stačí se zamyslet třeba nad tím, kolik je uložené energie v malé benzinové pumpě tady nedaleko v Jabloneckých Pasekách – v jejích nádržích, které se celé znovu naplní čtyřikrát do týdne. Jsou to dvě gigawatthodiny. Tedy dvě hodiny plného výkonu temelínského reaktoru. A teď si představte, že by se elektromobilita prosadila ve větším měřítku. Kde se vezme tolik energie? Kudy proteče? To je úplný nesmysl. Vycházím také z našich vlastních zkušeností. Léta vyrábíme produkty s lithiovými bateriemi a víme, jak to vypadá, když hoří lithium. (V době rozhovoru Dalibor Dědek netušil, že několik dnů poté vyhoří nová výrobní hala Jablotronu v Jablonci a že příčinou požáru bude podle znalců samovznícení malé zdánlivě neškodné knoflíkové lithiové baterie…)

Co říkáte argumentu, že současný světový výzkum směřuje k bezpečnějším bateriím s menším rizikem vznícení?

Má to jeden problém. Proti sobě jdou fyzikální zákony a snaha snižovat ceny baterií. Klíčový je separátor uvnitř baterie. Když uděláte separační vrstvu tenčí, zvyšujete účinnost baterie, která bude mít větší kapacitu při nižší hmotnosti a objemu. Zároveň vám ale narůstá riziko, že separátor propíchnou dendrity – výběžky, které vznikají na povrchu lithia. Tlak na účinnější a levnější baterie je přitom obrovský. Hlavně se ale zapomíná na to, kde potřebnou energii vzít a jak ji dostat ke spotřebitelům. Elektromobilita je podobný úlet, jakým byl boom fotovoltaických elektráren v Česku zhruba před deseti lety.

ČERNÁ ČÍSLA

Pochybujete, kde se vezme potřebná energie pro elektromobily a kudy proteče. Také v případě vodíku ale bude nutné vybudovat novou infrastrukturu čerpacích stanic…

Jasně. Ale distribuce vodíku je v zásadě srovnatelná s ropou, ropnými produkty. Přijedete k pumpě a doplníte si nádrž jako dřív. Auto na vodíkový pohon přitom nevypouští žádné zplodiny, jen vám z něj kape destilovaná voda. Nebo z něj vychází vodní pára. Když má takové auto navíc v kufru třífázovou zásuvku s výkonem 30 kilowattů, ke které si můžete připojit domácí spotřebiče, také to není k zahození. Myslím, že jsme před pěti lety měli velmi dobrou vizi. Mnohým z těch, kteří v té době nad vodíkovými technologiemi ohrnovali nos, už je jasné, že opravdu mají budoucnost. Najednou je tu ohromný boom. Nikdy jsem si nedělal iluze, že se naše investice do vodíku dostanou do černých čísel v historicky krátké době…

Ještě tedy zdaleka nejsou v černých číslech?

Paradoxně jsou. Ale díky efektu, se kterým jsme na začátku vůbec nepočítali.

Jestli tomu dobře rozumím, na trhu se neprosadil katalyzátor pro vodíkové palivové články, ale něco jiného.

Katalyzátor se zatím opravdu neprosadil. Fyzik Vladimír Matolín správně vycházel z předpokladu, že až se začnou ve větším měřítku uplatňovat vodíkové technologie, bude tu velký problém s celosvětovým nedostatkem platiny, která se při výrobě palivových článků využívá. Patent profesora Matolína se týká výroby membrán s extrémně nízkým obsahem platiny. Jenže tento problém zatím nikoho nepálí.

Čas vašich katalyzátorů tedy teprve přijde…

Určitě přijde. Platina je už dnes velmi drahá, ale objem výroby, při níž se tato surovina využívá, je tak malý, že je to v tuto chvíli v podstatě jedno. V budoucnu se navíc nejspíš projeví i to, že svět reálně nebude mít k dispozici další využitelná naleziště platiny. My jsme myšlenku profesora Matolína experimentálně ověřili, dotáhli jsme ji do finálního produktu. Ten jsme nabídli některým výrobcům, kteří si ho vyzkoušeli, pogratulovali nám, ale tím to zatím skončilo. Využitím naší technologie by zatím ušetřili jen nepatrně. Jenže co se nestalo – při vývoji katalyzátorů jsme zjistili, že nikde není možné koupit dostatečně dobrou techniku na testování palivových článků. Sehnali jsme testovací stanici ze Severní Ameriky, což zpočátku byla naše největší investice. Teprve později jsme zjistili, co všechno to nemá a neumí. To, co jsme koupili za velké peníze, bylo pro náš účel nepoužitelné. Říkal jsem si – místo toho, abychom vyvíjeli náš produkt, stále se zabýváme jenom nástroji, které nám k tomu mají pomoci. Další investice pak šla do vývoje vlastní testovací stanice. A dnes už jsme – i pro mě velmi překvapivě – v černých číslech díky tomu, že prodáváme právě testovací stanice naší vlastní a velmi unikátní konstrukce.

Testovací stanice jsou tedy dalším exportním produktem skupiny Jablotron?

Ano. Kromě evropských zemí jako Velké Británie nebo Itálie jsme je dodali také do Indie a Číny. Je to logické, protože Indové a Číňané v současnosti na vodíkové technologie hodně tlačí. Také se probudily automobilky, pro které chystáme velkou testovací stanici. Pro ně je to úplné novum. Zakázek začíná být tolik, že nyní v Jablonci zřizujeme vodíkové hospodářství a velkou testovací stanici pro externí zákazníky.

Co v oblasti vodíkových technologií chystáte dál?

Učíme se vyrábět palivové články sami. Ty jsou zatím extrémně drahé a jejich nabídka pro různé účely je omezená. Vodíkové technologie jsou dnes samy sobě zakousnuté do ocasu. Jestliže je cena palivových článků příliš vysoká, nevyužijete je ani v oblastech, kam se vyloženě hodí. Vezměte si takové mýtné brány, které se dnes těžko obejdou bez síťového napájení, protože diesel agregát má spoustu nevýhod. To si o palivové články vyloženě říká. Vyvinuli jsme krásný produkt, který by bylo možné použít – dvoukilowattový generátor, který nafouknete vodíkem a běží vám týdny zcela bez obsluhy. Ale víte, na co narazíte? Chybí vám cenově dostupný palivový vodík.

KDE VZÍT VODÍK

Snažíte se rozvíjet celou vodíkovou infrastrukturu?

Musíme. Budujeme celé vodíkové hospodářství, abychom mohli vodík distribuovat. Naučili jsme se, že bez toho to nepůjde. Nejsme schopni sami postavit síť plnících stanic, ale chceme rozvážet vodík v malém. Mám na mysli ten správný vodík, protože si také můžete koupit vodík jako technický plyn. Ale to je strašně drahé, takový vodík jako palivo efektivně využít nemůžete.

Kde budete vodík brát? Je vaším cílem distribuovat takzvaný zelený vodík, při jehož výrobě nevznikají žádné uhlíkové emise?

Vodík je už dnes odpadní surovinou určitých technologií. Při některých výrobních procesech je možné ho získat téměř zadarmo. Velký potenciál do budoucna spočívá ve využití elektrické energie z nestabilních zdrojů, jakými jsou větrné a fotovoltaické elektrárny. Kdyby byli politici trochu moudří, spojili by dotace na budování těchto energetických zdrojů s povinností přispívat na výstavbu potřebných akumulačních systémů – včetně těch vodíkových. Momentální přebytky elektřiny z obnovitelných zdrojů lze využít k výrobě vodíku elektrolýzou vody a využít ho později.

Vyrábíte i elektrolyzéry?

Ano. Zabýváme se i reverzním postupem – tedy nejen výrobou energie z vodíku, při níž je odpadní surovinou voda, ale také výrobou vodíku z vody. Kromě toho bych zmínil ještě jeden zdroj vodíku. Jedním z klíčových ekologických problémů je v současnosti likvidace plastových odpadů a existují technologie, které ho dokáží velmi účinně konvertovat na vodík.

Podporujete Nadační fond Neuron, jehož cílem je také propojovat vědu s byznysem. Zaměřujete se ale spíše na základní výzkum než aplikovaný výzkum. Proč?

Na rozdíl od některých jiných byznysmenů jsem přesvědčen, že podporovat bychom měli hlavně základní výzkum. Aplikovanému výzkumu už se věnují specializované firmy. A jsem nepřítelem dotací, které strašně křiví trh.

Jestli tomu dobře rozumím, v základním výzkumu by ale podle vás měl stát sehrávat významnou roli.

Jasně. Ať se napřou dotace do základního výzkumu, sociální péče a podobně. Rozhodně ne do byznysu…

Propojení vědců a byznysmenů v minulosti často naráželo na vzájemné nepochopení…

Řada firem si neuvědomuje, že má smysl investovat i do výzkumu, jehož výsledky dnes nikdo nedokáže dohlédnout. Jenže základní výzkum je alfa a omega. Bez něj by se ten aplikovaný brzy vyčerpal. Proto jsem aktivní v Neuronu. Navíc jsem hrozně zvědavý člověk. Podle dosavadních poznatků fyziky kolem sebe vnímáme nějakých pět a půl procenta vesmíru. Zbytek je temná energie, temná hmota. A my nemáme ani tušení, co to vlastně je. Z toho malého drtku, o kterém víme, jsme ale dokázali udělat úžasné věci. Jestli pochopíme jenom o malinko víc z toho, jak všechno kolem nás funguje, otevírají se nám další ohromné možnosti.

JAN ŽIŽKA

Další část rozhovoru – o podnikatelském příběhu Dalibora Dědka a jeho Jablotronu – vyjde v příštím čísle časopisu Moderní ekonomická diplomacie.