OD PÁNSKÉHO KLUBU K EKOSYSTÉMU

Publikace Ekonomická diplomacie nové doby je první příručkou svého druhu o teorii i praxi oboru zahraniční služby, jehož význam i provázanost stále roste.

„Úkolem vaším bude navázati obchodní styky mezi tamními obchodními kruhy a našimi firmami“. Věta z pověřovací listiny, kterou ministr zahraničí Edvard Beneš vybavil před odjezdem na misi Jiřího Daneše, prvního československého konzula v Austrálii, je již sto let stará. Platí samozřejmě dodnes – jedním z úkolů ekonomické diplomacie je stejně jako za Danešových časů vyznat se v byznysu dané země a zároveň myslet na to, jaký prospěch by z toho české firmy mohly mít. Jenže v době globální ekonomiky spojené s mohutným nástupem digitalizace a slábnoucí rolí multilaterální politiky je to samo o sobě málo. Dokazuje to i kniha Ekonomická diplomacie nové doby, kterou péčí editorek Jany Markové a Hany Havlové z Vysoké školy mezinárodních a veřejných vztahů loni vydalo nakladatelství Professional Publishing.

Obě hlavní autorky pozvaly ke spolupráci pestrý tým přispěvatelů, což odráží i základní přístup publikace – představit téma v celé šíři a nechat promluvit samotné aktéry ekonomické diplomacie, a to tak, aby kromě dat a faktů zazněly také jejich obavy a pochybnosti. V knize tak najdeme texty jak od zkušených diplomatů (Rudolf Jindrák, Martin Dvořák), tak od zástupců ze světa financí a byznysu (František Šejnoha, Bořivoj Minář) či vysoce postavených státních úředníků (Martin Tlapa). Názory na to, co je doménou ekonomické diplomacie a o co by se již naopak pokoušet neměla, se liší – což je ale přirozené, protože již jen pohled do dějin české ekonomické diplomacie od roku 1990, který v knize najdeme, svědčí o tom, že ani na úrovni ministerstev nepanovala shoda ohledně spolupráce na jedné věci.

Významový posun, který česká ekonomická diplomacie za posledních třicet let prodělala, ve své stati dobře popisuje náměstek ministra zahraničí Martin Tlapa. Od hierarchicky uspořádaného uzavřeného klubu (a dodejme ještě, že především toho pánského), kde se ad hoc uzavíraly gentlemanské dohody, se obor proměnil v komplexní asistenční síť. Místo seznamu zakázek v jednotlivých zemích se vytvářejí mapy oborových příležitostí, namísto dílčích nabídek se zejména na vzdálenějších trzích uplatňují integrátoři, tedy firmy v oboru, které nabízejí řešení „na klíč“ včetně subdodávek. A změnila se také metrika celého systému. „Měřítkem výkonnosti moderní ekonomické diplomacie není objem exportu nebo přivlastňování si exportních výsledků firem, ale realizované služby a spokojenost českých podnikatelů s nimi,“ poznamenává Martin Tlapa.

Cenné jsou zkušenosti z praxe. Rudolf Jindrák, který má za sebou tři velvyslanecké posty, se zmiňuje o trendu vytváření Českých domů, kde pod jednou střechou fungují diplomaté a zástupci různých státních agentur. Všude tam, kde vznikly (například v New Yorku, Düsseldorfu nebo nejnověji v Jeruzalémě) napomáhají zlepšit viditelnost Česka v zahraničí. Podobnou roli jednoho kontaktního místa ostatně hraje ve vztahu k firmám i pražské Kontaktní centrum pro export.

Publikace nezapomíná ani na obory, které na sebe „nabalují“ ekonomické aktivity, podle striktního vymezení do ekonomické diplomacie ale nespadají. Patří sem třeba kulturní diplomacie nebo rozvojová pomoc (Hana Havlová), samostatná kapitola je pak věnována ekonomické diplomacii EU (Jana Marková), která je logickým důsledkem vytváření jednotného vnitřního trhu. Na konci kniha obsahuje i přílohy v podobě základních vládních a ministerských dokumentů k tématu ekonomické diplomacie. V dnešní době by se to mohlo zdát zbytečné. Kdo ale někdy hledal starší materiály na webu státních institucí, ví, že doklikat se k cíli někdy zabere více času než sáhnout do knihovny po tištěné verzi. Kniha má díky tomu o funkci více, podobné vademecum jistě ocení nejeden ekonomický diplomat – ať již ten začínající nebo zkušený.

Byla by ale chyba publikaci doporučovat jen aktérům zahraniční politiky. Ve skutečnosti by měla sloužit také domácím politikům, protože v moderním vnímání světa lze jen stále obtížněji oddělit našince od toho, co bývalo označováno za „cizí“. Jak správně poznamenává Rudolf Jindrák: „Obávám se, že toto splývání si někdy politická reprezentace dostatečně neuvědomuje a že pocit odpovědnosti za zahraniční politiku naopak spíše slábne, tu s odkazem na EU, tu kvůli politickým důvodům, tu ryze z pohodlnosti a alibismu.“

BLAHOSLAV HRUŠKA